Neobyčejná sborová hudba

Bylo by moc hezké si podobný článek přečíst i v českých novinách. Bohužel. To by se musel převrátit autobus s hudebníky do řeky, aby si jich naše noviny všimly. Tohle o naší akci vyšlo v Bavorsku (Chamer Zeitung, sobota 17. března 2018).


Neobyčejná sborová hudba
Klatovský sbor hostem ve Furthu im Wald
Působivý koncert

S velmi zajímavým programem málokdy uváděné hudby z archivů klášterního kostela v Broumově a klatovského poutního kostela hostoval sbor Kolegium pro duchovní hudbu z Klatov pod vedením muzikologa Víta Aschenbrennera ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Furth im Wald. Koncert uspořádaly v rámci přeshraniční spolupráce spolky Musikkreis Bayern–Böhmen z Lamu a český Artis fontes spolu s furtskou farou kostela Nanebevzetí Panny Marie na pozvání furtského regenschoriho, pana Wofganga Krause.

Jako instrumentální podporu si sbor přizval smyčcový orchestr Consortium musicum z Plzně. Ten zahájil koncert dvouvětou sonátou „Al Santo Sepolcro“ Antonia Vivaldiho.

Tato zahajovací skladba odhalila nejen pašijový charakter koncertu, ale také mnohovrstevnatý charakter muzikální tradice v klášterech habsburské říše osmnáctého století. Italští umělci působící ve Vídni, jako např. Vivaldi, Legrenzi nebo Lotti, stáli tenkrát vedle německých hudebníků jako Johann Joseph Fux a českých komponistů jako František Xaver Brixi. Obzvláště zajímavá byla v této souvislosti také díla méně známých umělců jako P. Gunther Jacob a Johann Georg Reutter.

I přes společný čas vzniku uváděných skladeb byl program úžasně rozmanitý. Tomu pomohly i časté změny obsazení: čistě instrumentální díla, která hrál komorní orchestr, jako již zmíněná úvodní Vivaldiho skladba, střídala čtyřhlasá moteta podporovaná pouhým bassem continuem; sólové kantáty s instrumentálním doprovodem, se ocitaly vedle motet v kantátovém stylu, v nichž se sbor a instrumentalisté rovnoprávně doplňovali.

Tři sólisté zpívali jako součást sboru, který se svými šestnácti členy působil velmi komorně a homogenně. Čtvrtý sólový part – tenor – musel převzít sám dirigent, což ale vůbec nebylo na škodu a posluchači nebyli ochuzeni.

Obzvláště potěšující byla absolutně čistá intonace sboru, a to ve chvílích, kdy se nemohl opřít o podporu orchestru. Toto vedlo k velmi silnému a plnému sborovému zvuku, ve kterém byl ale vokální part vždy v akustické rovnováze s partem instrumentálním.

Velmi dojemným momentem se stalo moteto „Tenebrae factae sunt“ od P. Guntera Jacoba. V něm začala nejdříve altistka s jejím velmi příjemně zabarveným hlasem, následována basem, sopránem a nakonec celým sborem, vše stále neseno čistě hrajícími smyčci, které se velmi krásně orientovaly v barokní barvivosti tónů.

Při Legrenziho triové sonátě „La Cornara“ změnil dirigent svou úlohu. Hrál na digitální varhany spolu se dvěma houslemi a violoncellem s velmi barvitou barokní dynamikou, což se obzvláště zdařilo v pomalé třetí větě.

Sbor měl také příležitost prokázat svou rytmickou jistotu ve fuze „Ad te levavi“ od Georga Reuttera a obzvláště pak v posledním žalmu „Miserere“ od Guntera Jacoba. Ten byl vybudován na vyváženém stupňování a zakončen neméně působivým decrescendem.

Zcela bez pochyby předal Vít Aschenbrenner tímto koncertem velmi působivou vizitku své hudební práce, kterou posluchači odměnili srdečným potleskem.

Mit einem hochinteressanten Programm selten zu hörender Musik aus Archiven der Klosterkirche Braunau und der Wallfahrtskirche Klattau war der Chor Kollegium für geistliche Musik aus Klattau unter der Leitung des Musikologen Vit Aschenbrenner in der Further Stadtpfarrkirche zu Gast. Auf Einladung des Further Kirchenmusikers Wolfgang Kraus hatten der Musikkreis Bayern-Böhmen aus Lam und der tschechische Verein Artis Fontes dieses Konzert in grenzüberschreitender Zusammenarbeit mit der Pfarrei Mariä Himmelfahrt veranstaltet. Zur instrumentalen Unterstützung hatte der Chor das Streicherensemble Consortium musicum aus Pilsen mitgebracht. Dieses eröffnete das Konzert mit der zweisätzigen Sonata al Santo Sepolcro von Antonio Vivaldi.

Das Eröffnungsstück zeigte nicht nur den Passionscharakter des Konzerts auf, sondern auch den vielschichtigen Charakter der Musiküberlieferung in den Klöstern des Habsburgerreiches während des 18. Jahrhunderts. Italienische Künstler, die in Wien wirkten, wie etwa Vivaldi, Legrenzi oder Lotti standen da neben deutschen Musikern wie Johann Joseph Fux und böhmischen Komponisten wie Frantisek Xaver Brixi. Besonders interessant waren in diesem Zusammenhang auch die Werke der weniger bekannten Künstler Pater Gunther Jacob und Johann Georg Reutter.

Das Programm geriet erstaunlich abwechslungsreich, wenn man die gemeinsame Entstehungszeit der Werke in Betracht zieht. Das lag auch daran, dass die Besetzungen wechselten, in denen musiziert wurde. Reine Instrumentalwerke, die von den acht Streichern und der Organistin gespielt wurden, wie das schon erwähnte Eingangsstück von Vivaldi, standen neben vierstimmigen Chormotetten, die lediglich vom Basso continuo gestützt wurden; Solokantaten mit Instrumentalbegleitung neben Motetten im Kantatenstil, in denen Chor und Instrumentalisten gleichberechtigt musizierten. Drei Solisten musizierten aus dem Chor heraus, der mit seinen 16 Mitgliedern sehr kammermusikalisch und homogen agierte. Den vierten Solopart des Tenors musste der Dirigent selbst übernehmen, was aber keinerlei klangliche Einschränkung bedeutete.

Besonders erfreulich war die absolut saubere Intonation des Chores, und das trotz des doch manchmal etwas direkten Stimmeinsatzes der Sängerinnen und Sänger. Letzteres führte zu einem sehr kräftigen, fülligen Gesamtklang des Ensembles, in dem der vokale Part stets mit dem instrumentalen Part im akustischen Gleichgewicht lag. Zu einem sehr berührenden musikalischen Moment geriet die Motette „Tenebrae factae sunt“ von Gunter Jacob, in dem zunächst die Altistin mit ihrer sehr angenehm timbrierten Stimme einsetzte, gefolgt vom Bass, Sopran und schließlich vom ganzen Chor, stets getragen von den sauber musizierenden Streichern, die sich sehr schön am barocken Klangbild orientierten. Bei Legrenzis Triosonate „La Cornara“ wechselte der Dirigent an die digitale Kleinorgel und musizierte zusammen mit den beiden Violinen und dem Cello mit sehr abwechslungsreicher barocker Dynamik, was besonders im langsamen dritten Satz sehr gut gelang.

Der Chor hatte auch Gelegenheit, seine rhythmische Sicherheit in der Fuge „Ad te levavi“ von Georg Reutter und besonders auch im letzten Psalm „Miserere“ von Gunter Jacob zu beweisen. Während letzteres Werk in einer wohldosierten Steigerung bis zum Schluss hin aufgebaut war, endete ersteres mit einem nicht weniger eindrucksvollen Decrescendo. Ohne Zweifel hat Vit Aschenbrenner mit diesem Konzert eine sehr eindrucksvolle Visitenkarte seiner musikalischen Arbeit abgegeben, die die Zuhörer zu herzlichem Applaus animierte.